Sociální dávky a dotace vznikly jako záchranná síť. Dočasná. Cílená. Jenže z nástroje se stal systém.
A ze systému berlička, která deformuje chování lidí i trhu.
Co se stane s dravcem, když ho začnete pravidelně a nenárokově krmit? Začne ztrácet potřebu a následně i schopnost lovit.
Jakmile je pomoc dlouhodobá a předvídatelná, přestává motivovat ke změně a začíná motivovat k setrvání. A současné evropské ekonomiky rostly a byly silné, takže si na hrb začaly brát sociální pomoc těch nejslabších.
Ekonomika funguje na signálech. Cena práce, cena bydlení, návratnost úsilí. Sociální dávky tyto signály tlumí nebo úplně ruší. Člověk neoptimalizuje svůj život podle produktivity, ale podle nároku. To není solidarita. To je přepis reality. Popírá to zákony přírody, jak často říká krizový manažer Václav Novák.
Výsledek je paradoxní. Systém, který má pomáhat slabým, postupně vytváří slabost jako racionální strategii. A následně vytváří nespravedlnost, protože se těm nejslabším pomůže stát na úroveň méně slabých, což je nyní nižší střední třída. Výsledek je nespravedlnost, která ničí prostředí. Pracující lidé v horších zaměstnáních se mají stejně špatně jako ti, co chodí po brigádách na černo a čerpají dávky. Některým lidem se díky systému nevyplatí zlepšovat, protože by přišli o dávky a paradoxně si pohoršili.
Příspěvek na bydlení jako deformace trhu
Příspěvek na bydlení měl řešit extrémní situace. Dnes se stal standardní součástí cashflow domácností. Dlouhodobou. Pokud stovky tisíc lidí pobírají dávku na základní životní potřebu, problém není v lidech. Problém je v konstrukci trhu a systému. Lidé se jen přizpůsobují.
Pronajímatel neřeší, zda je nájem vysoký. Ví, že ho „doplatí stát“. Cena bydlení se tak neřídí kupní silou pracujících, ale maximem, které ještě projde přes dávkový systém. Trh se nečistí. Zacyklí se.
Stát tím supluje mzdy. Nepřímo. Neefektivně. A hlavně na dluh.
A tenhle systém stojí peníze. V posledních letech pobíralo příspěvek na bydlení až 350 000 lidí. Mezi nimi jsou známy příběhy, kdy například žena 67, jejích jméno nebudeme jmenovat, žije na Andělu v Praze ve velkém bytě přímo v centru a sama. Stát ji na důchodu a různých příspěvcích vyplatí 26 000 Kč měsíčně. Mimo nespravedlivý efekt, kdy stát bere peníze na daních, ty prohání systémem a takto špatně rozděluje, tak je tu ještě další efekt. Tato paní „zabírá“ místo na adrese, kde může v tomto bytě bydlet klidně 4-5 studentů nebo pracující mladý pár. Oběma skupinám by se tato poloha výrazněji hodila.
Nespravedlnost vůči těm, kteří se snaží
Největší obětí dávkového systému nejsou ti, kdo ho těsně nečerpají. Jsou to ti těsně nad hranicí. Lidé, kteří pracují víc, berou směny navíc, podnikají v malém. A přesto na žádnou pomoc nedosáhnou. Jsou těsně nad čárou a nebo si peníze neumí na úřadu vyhandrkovat. A nebo prostě mají svoji hrdost a pro peníze si na úřad nepřijdou.
Rozdíl několika stokorun v příjmu rozhoduje o tom, zda dostanete tisíce měsíčně. To není motivace k růstu. To je trest za snahu. Systém říká: „Zůstaň, kde jsi.“ Kdo se zvedne, spadne bez sítě.
Morální hazard. Čistý.
Dotace jako brzda přirozeného vývoje
Dotace neřeší příčinu. Řeší symptomy. A ještě selektivně. Zvýhodňují ty, kdo se naučí systém využívat. Ne ty, kdo vytvářejí hodnotu. V podnikání, v bydlení, v sociální oblasti.
Místo tlaku na růst mezd a produktivity vzniká tlak na optimalizaci nároků. Firmy se přizpůsobují dotacím. Lidé dávkám. Ekonomika se zpomaluje. Inovace se odsouvají.
Je to jako léčit zlomenou nohu analgetiky. Bolest ustoupí. Problém zůstane.
Dlouhodobý dopad: chudoba jako past
Sociální dávky vytvářejí stabilizovanou chudobu. Ne přechodnou. Dlouhodobou. Pokud systém nenabízí jasnou cestu ven, ale jen komfortní setrvání, lidé v něm zůstávají. Racionálně.
Děti vyrůstají v prostředí, kde práce není nutná k přežití. Stačí nárok. To je kulturní přenos chudoby. Ne její řešení.
Silný sociální stát bez odpovědnosti nechrání slabé, ale spíše konzervuje slabost, lenost a prohlubuje nespravedlnost. A to nespravedlnost především u nižší střední třídy, která je v každé ekonomice páteří úspěchu.
